Dušičkový čas mi přináší intenzivnější myšlenky na rodinu a naše předky. Když jsem byla malá, jezdili jsme každý rok s mojí babičkou a dědou v dušičkovém čase na hřbitovy. Naložili jsme hrabičky, svíčky, sirky, pytle a vyrazili. Postupně jsme navštívili 3 pražské hřbitovy, kde leží moji předci, z nichž mnohé jsem osobně v dětství poznala. Můj prastrýc, jehož chata sousedila s tou naší a v níž byla jedna pro nás děti úžasná věc – dveře z korálkových závěsů. Ještě dnes si pamatuji ten zvuk a dotyk, když jsme jako malé holky stále procházely sem a tam. Moje prababička a praděda, kteří měli zase chatu v Řevnicích, kde se celá rodina scházela při sklizni jablek, kde bylo neuvěřitelné množství malin a kde se leželo na látkových lehátkách a hrály se hry s tužkou a papírem, jež jsou dnes už dávno zapomenuty. Ne však v mých vzpomínkách. A pak speciální hrob, kde leží maminka mého dědy, která byla skrz vyprávění tak nějak stále s námi, i když zemřela mladá a ani já se sestrou, ani náš táta, jsme ji nikdy nepoznali.

Včera jsem na takovou hrobečkovou výpravu vzala i mojí sedmiletou dceru. Prošly jsme postupně dvě místa s jejími praprababičkami a prapradědečkem. Prohlíželi si fotky a já povídala, co si pamatuji. Hroby jsme ometly od listí, položily živé květiny a zapálily svíčky. Stejný rituál, jako když mně bylo sedm let. Jen někteří z těch, se kterými jsem tam chodila, už leží také dole. Mojí dceru to vyprávění o lidech, které nikdy nepoznala zajímalo jen částečně, ale ta zastavení u hrobečků jí bavila. Tak nějak po svém (a možná lépe, než my dospělí) rozumí tomu, proč je potřeba vzpomínat na dušičky a pečovat o vzpomínky. A proč si s našimi praprapra..v těchto dnech vyměnit i pár andělských slov.

V uchopení dušičkového času s dětmi nám pomohl i film Coco. Díky němu bylo úplně jasné, že si musíme prohlédnout ty staré fotky a navštívit hřbitovy. Bez toho by se totiž naši dávní babičkové a dědečkové na onom světě navždy rozplynuli. A to nechceme.

V těchto dnes si uvědomuji, jaké jsem měla štěstí, že se moji praprarodiče dožívali věku 90+ a já tak mohla většinu dětství prožít s nimi. Jsem dnes za to ráda nejenom pro to, čím obohatili můj život, ale také proto, že osobní vzpomínky na ně mohu předávat dál mé dceři. A že se možná i jednou ona zmíní svým dětem a udrží tak tu generační nit, která pomáhá zemitému pocitu, že vím, odkud jsem přišla a co má naše rodina za sebou.

Toto povídání není zdánlivě o bonusovém rodičovství a komponovaných rodinách, ve skutečnosti tam ale také spadá. Jsou totiž chvíle, kdy ta slova nejsou důležitá, neboť pro moji dceru jsme všichni jedna rodina. Já a moji předci, můj muž a jeho předci, její sourozenci a jejich předci. Třeba si tam nahoře občas spolu dají skleničku na naše zdraví.