Znáte ten pocit? Na své nevlastní dítě jste milý, hodný, pomáhate mu, mluvíte s ním, a přesto… Ono nechce být u vás doma, když tam jste vy, mračí se a pronáší věty tipu: „Na dovolenou pojedu jen, když tam nebude on…“ Emočně může být taková komunikace s dítětem pro nevlastního rodiče velmi náročná, citlivá, zraňující a může vést až k odchodu nevlastního rodiče z nové rodiny.
Co s tím? Základem je, si být vědom toho, že toto chování NENÍ namířeno osobně proti mně a dívat se na situaci pokud možno, co nejvíce z nadhledu a v kontextu celého rodinného systému. To se samozřejmě lehce říká a hůře dělá. Proto si k tomuto tématu přizveme odborníky: Sauzede Jean-Paul, Sauzede-Lagarde Anne – francouzští psychologové a manželé, co se rozvedli, znovu vzali a mají spolu pět dětí. Z jejich knihy Spokojené soužití v nové rodině přínášíme následující úryvek k tématu komplikovaného vztahu mezi dětmi a nevlastními rodiči:
„Alena (dcera Borisovy partnerky) nechápala sama sebe. Boris jí totiž připadal docela příjemný a milý, věděla, že je ochoten jí pomoci s úkoly, ale zároveň neměla nejmenší chuť se s ním vídat. A to až do té míry, že dělala všechno, jen aby ho nemusela mít ve svém zorném poli – dokonce byla schopna otočit se zády! Každé společné jídlo se tak stávalo skutečnou fraškou, která začínala tím, že Alena odmítla posadit se u stolu naproti Borisovi. Nesnášela jeho hlas, nebyla schopna vyslechnout jakoukoli poznámku, kterou Boris pronesl. Byla by si přála, aby byl neviditelný!
Situace byla neudržitelná, bylo třeba jednat. Jednou večer Boris vybuchl a zcela jasně dal Aleně najevo, že její chování už nemíní dál snášet. Požádal ji, abyseděla u stolu normálně, nešklebila se a neodvracela. Chce být v tomto domě respektován. Alena si z toho vzala ponaučení a její chování vůči Borisovi se zasadním způsobem změnilo. Atmosféra nicméně zůstala napjatá. Jednoho dne si Lýdie (matka Aleny) svolala všechny tři děti, aby jim oznámila, že Boris je mužem jejího života, že si je tím naprosto jista a že, ať se stane cokoli, bude s ním žít. A že děti na tom nic nezmění. V tom okamžiku si Alena uvědomila, že nemá na výběr – buď bude muset Borise akceptovat jako druha své matky, a tedy i jako svého nevlastního otce, nebo bude muset odejít od matky a žít se svým biologickým otcem. Později Borisovu roli nevlastního otce potvrdil také Dan. Před dětmi mu poděkoval za ochotu, s níž se dětem věnuje.
Komentář psychologů: Při této rodinné krizi nakonec došlo k tomu, že tři dospělí jasně vyjádřili před dětmi své názory a tím potvrdili svoji volbu.
Chtěli bychom zdůraznit, jak důležité je pojmenovat všechno, co se děje uvnitř rodiny, a jasně definovat, jakým způsobem se vyvíjí situace po rozpadu původní rodiny a při vzniku nové. JEDINĚ TAK DÁME DĚTEM MOŽNOST ZBAVIT SE POCITU ZODPOVĚDNOSTI ZA ROZCHOD RODIČŮ NEBO DOJMU, ŽE MOHOU PŘISPĚT K JEJICH USMÍŘENÍ.
V nové situaci po příchodu Borise do rodiny Alena (dcera partnerky Borise) jednoduše nechápala své reakce. Její nevlastní otec ji připadal milý, ale zároveň ho nemohla vystát. Velmi těmito protikladnými pocity trpěla a žila úplně v jejich zajetí. Lze se domnívat, že Alena si sice Borise vážila, ale že se na druhou stranu zoufale snažila z rodiny ho vypudit, aby se matka znovu vrátila k jejímu otci.
DĚTI MAJÍ ČASTO POCIT, ŽE SE MUSÍ ANGAŽOVAT V JAKÉSI MISI, JEJÍMŽ CÍLEM JE RODIČE USMÍŘIT. Realita rozluky na ně tedy dopadá tím víc, čím víc u nich vzniká pocit, že nejsou schopny „dát rodiče znovu dohromady“.“
