Včera mě jeden sympatický novinář položil otázku: „Co byste doporučila lidem, kteří se dostanou nově do situace nevlastního rodiče a neví kudy kam?“ A tak jsem se musela zamyslet. Po zkušenostech, které z mnoha rozhovorů s nevlastními rodiči mám, bych doporučila první tři kroky, které pomáhají:
- SDÍLET A MLUVIT – mluvit ideálně s tím, kdo podobnou situaci zažil – o tom, jak to prožívám, co je pro mě těžké, s čím se potýkám… A naslouchat tomu, jak to prožívá on (ona). Zjištění, že někdo jiný řeší úplně stejné situace jako já, přínáší velkou úlevu a zároveň motivaci jít dál.
- NAJÍT SI INFORMACE – sesbírat k tématu co nejvíce informací – knihy, články, zkušenosti jiných… To, že umím pojmenovat, v čem se nacházím a tušit, co mě ještě čeká, pomáhá k vnitřní jistotě a odvaze.
- ZEPTAT SE SÁM SEBE – odpovědět si na to, jak se v této roli cítím? Co prožívám? Co je pro mě těžké? Co mě motivuje v situaci dál zůstat? Co potřebuji, abych situaci zvládl a bylo mi v nové rodině dobře?
Poslední otázku považuji za klíč ke spokojenému nevlastnímu rodiči. Na prvním místě je potřeba vědět, co potřebuji, a pak následují kroky k tomu, abych tyto potřeby (s ohledem na ostatní) mohl v maximální možné míře uspokojit. Ale to už je téma komunikace s partnerem a o tom až někdy příště:)
Autor: Kamila Petrovská
