Někdy mám pocit, že tam nahoře se komponované rodiny vymyslely pro to, aby bylo neustále co řešit a na nic jiného nezbýval čas. Kdy přijedou tvé děti? Jak strávíme společný víkend? Kdo je odvede do školy? Jak to uděláme, když jeden chce k babičce a druhý do kina? Kde budou děti, když ty pracuješ? A kam pojedeme na dovolenou?

Znáte všechny tyhle otázky? Také trávíte mnoho hodin tím, že se snažíte zorganizovat a domluvit na tom, co kdy, kdo, kde a s kým? Já mívám chvíle, kdy mám pocit, že se snad po večerech už o ničem jiném nebavíme. Řešíme, organizujeme a když už je ten víkend konečně domluvený, chata rezervovaná, časy vyzvednutí domluvené, tak přijde nějaký člen rodiny s tím, že zapomněl na sobotní oslavu narozenin, kde rozhodně musí být. V tu chvíli volám o pomoc, balím si kufry a kupuji si letenku na víkend v Paříži, kde budu úplně sama a nebudu muset NIC řešit.

A pak je tu ještě jedna věc, mnohem podstatnější. V čase, který trávíme řešením organizace naší komponované rodiny, řešením komunikace mezi všemi jejími členy, řešením problémů dětí, se pomalu ztrácíme my dva a naše partnerství. Kde jsou ty chvíle společného souznění, kdy nemusíme řešit žádné starosti a jsme prostě jen spolu? Málokdy přicházejí sami, musíme jim tvořit čas a prostor. U nás na to máme dva mechanismy. Za prvé: Odjíždíme, jen my dva, někam daleko, kde platí „zákaz“ řešení. Za druhé: I v každodenním rytmu máme večer stanovenou hodinu, po které se už nic neřeší a neorganizuje. Ne vždy se nám podaří tato pravidla dodržet, ale když ano, tak za to dostáváme novou energii, nadhled a uvolněnost v našem vztahu. A to za to úsilí stojí:)

Autorka: Kamila Petrovská